Doprava

• Semafory

Už jsem předeslal v minulém blogu, že semafory tu mají zvláštní význam oproti evropskému pojetí. Mají za úkol spíš přibrzdit jezdce, ale určitě ne je úplně zastavit. Pokud svítí zelená a má naskočit červená pro přibrždění dopravy, naskakuje po zelené oranžová, která má poměrně dlouhý interval, asi aby měl jezdec možnost přibrzdit nebo naopak ještě spíš šlápnout na plyn a dojet provoz. V opačném případě, když má po červené naskočit zelená, děje se tak bez mezistupně oranžové - zelená naskočí ihned, což v praxi znamená, že všichni účastníci provozu začnou troubit na povozy před sebou, protože je potřeba na sebe patřičně upozornit.

Velmi častým jevem je i to, že když je na semaforu červená, ale přitom se na křižovatce zrovna nic neděje a prakticky je možné pokračovat bez problémů v jízdě, řidič šlápne na plyn a bez ohledu na červenou pokračuje dál křižovatkou po svém směru jízdy.

• Pravidlo pravé ruky?

Teoreticky tu prý existuje pravidlo pravé ruky, tedy přednosti zprava - ovšem v praxi to spíš nefunguje, protože k přibrždění sice dochází, ale pakliže jezdec vpravo nezareaguje patřičně svižně, je smeten proudem zleva projíždějících povozů.
Termínu povoz používám záměrně, protože tady se na komunikacích jezdí koňmo, na povozech tažených osly nebo se tu dá vést i nějaká ta koza na provazu a podobně. O mopedech to platí také. Cyklisty nevyjímaje.

• Pruhy na silnicích

Ty tu sice existují, jsou však sotva viditelné, a vlastně spíš nemají za úkol oddělovat jednotlivé pruhy od sebe, ale spíše jsou tu pro “zábavu” řidičů, kteří si trénují, jestli umí řídit povoz tak, že se trefí přesně na prostředek čáry. Z dvouproudých poměrně širokých bulvárů se tak stávají krásně průjezdné čtyřproudé komunikace.
Pokud vedete kolo nebo nepojízdnou motorku, je nejlépe zvolit si chůzi v protisměru, aby si vás účastníci provozu lépe všimli a mohli se vám vyhnout = v případě, že byste vedli nepojízdné kolo či moped po směru jízdy, může se stát, že vás okolní projíždějící smete z vozovky.

• Kruhové objezdy

zde neplatí už vůbec žádná pravidla = snad jen jedno, kdo dřív a rychleji vjede, vyhrává a pokračuje v jízdě.

• Klakson

Vozy bey klaksonu by se v Maroku asi jen těžko prodávaly. Troubí se tu v různých situacích = buď upozorňujete povoz před sebou, že jste za ním a hodláte předjíždět. Troubíte vždy, když chcete, aby vás vůz před vámi pustil, nevjížděl vám do cesty, pokud se tak stane, opět se troubí a lá “co sis to dovolil vjet mi do cesty”, což většinou doprovázejí posunky rukou řidiče vytaženou z okénka, případně prá prohozených slov jejichž překlad raději ani nechci znát (soudě podle reakce zúčastněné protistrany).

• Tradice?

Možná to patří mezi zakotvené tradice - řidiči, kteří se potkají náhodou cestou a znají se jakkoliv navzájem, se zařadí vedle sebe tak, aby mohli prohovořit několik zdovřilostních vět, naprosto bez ohledu na to, koho v autě vezou.

• Policie

Policie při řízení dopravy je tu jen jako vtipný doplněk dopravního provozu. Obvykle zapříčiní zvýšenou nervozitu účastníků provozu tím, že jim do jinak zaběhnutého rituálu jízdy vnáší řád a tím pádem chaos a zmatek.
Respekt z policie, ne však z té dopravní, je tu ovšem obrovský na druhou stranu a dalo by se říct, že je tento stát spíš policejním státem.

Celkově by se to dalo shrnout do jednoho slova - N’SHALLAH :)

Maroko kulinářské

Dneska jsme byli pozvaní na večeři do jednoho marockého riádu. Není to vlastně úplně typický riád, na který můžete narazit kdekoliv v Maroku – tenhle je vyjímečný hlavně svým majitelem, respektive majitelkou. Tou je princezna Henriette von Bohlen und Halbach, která většinu času tráví v Rakousku a proto vilu (riád) pronajímá hostům.

Residence, i když v marockém slovníku často naleznete spíš výraz „riad“, je postavena asi 8 km severozápadně od Mediny, v bývalé tuarecké oáze. Riad nese i své jméno - „Bled Targui“. Na vzhledu vily se podíleli francouzský architekt Robert Gerofi a americký architekt Donald Nardon. Vila je dvoupatrová, přičemž ale druhé patro tvoří jen salónek s přístřeškem a zbytek je přetvořen do střešní zahrady, tzv. „minzah“. V přízemí je několik pokojů s koupelnami, haly pro relaxaci, dvě pracovny, verandy, a nechybí tu samozřejmě tradiční lázně „hammam“.
Vilu obklopuje rozlehlá vzrostlá velmi pečlivě udržovaná zahrada s fontánami a bazénem – to je v tomto případě asi samozřejmost.

Riad رياض je tradiční marocký dům nebo palác s vnitrním patiem nebo rovnou celou zahradou. Název pochází z arabského slova “ryad”, tedy zahrada. Dům či palác je obvykle postaven tak, aby jeho okolní zdi chránily vnitřní prostranství a to mohlo skýtat oázu klidu a pohody - dalo by se to asi nazvat “nádvořím” domu, které je tvořeno vzrostlou zahradou nebo fontánou. Vlatně to může vzbuzovat dojem, že se jedná o jakousi pevnost, ve které se můžete skrýt před okolním rumrajem a chaosem. Z mnohých riadu jsou teď hotely nebo restaurace, které právě díky své kompozici nabízejí hostům klid a pohodu v jinak docela rušných městech.

Náš pán domu nás pohostil výtečnými jídly - marockou polévkou harira, která se jí hlavně v době ramadánu, potom jsmě měli vegetariánský kuskus, a kdo chtěl, tak si mohl ještě vybrat buď z kuřecího nebo jehněčího tajine.

Harira je vlastně hustý vývar z jehněčího masa, se zeleninou a hráškem. Dochucuje se čerstvě vymačkanou citrónovou šťávou a jí se horká.

Kuskus asi není nutné popisovat - to je zaručená lahůdka.

Ale asi největším favoritem večera byl jehněčí tajine طاجين se sušenými švestkami a mandlemi.
Jídlo se přpravuje v keramické nádobě zvláštního tvaru - a je k tomu zapotřebí i buď již předem vyrobenou tajine pastu nebo si ji namíchát z různých druhů koření a oleje. Maso se v nádobě uvaří doměkka. Maso se použije buď kuřecí nebo jehněčí. Jehněčí varianta bývá obvykle doplněna o sušené švestky, mandle a v některých případech o čerstvé plody fíků.
Jehněčí tajine se jmenuje mrouzia, kuřecí tajine se nazývá mqualli.
Z koření se v základu počítá s využitím vanilky, šafránu, zázvoru, kurkumy, kmínu, papriky a chilli paprik. Nesmí chybět údajně nejlepší směs koření, Ras el hanout, která se používá v kuchyních severoafrických a blízkovýchodních zemí.
Ras el hanut رأس الحانوت je populární směs tvořená z desítky různých druhů koření, jež se liší oblast od oblasti. Jde pokaždé o unikát, který ctí svého pána (obchodníka s kořením), který tuto směs namíchá z toho nejlepšího koření, které na krámě má. Základní varianty počítají s kardamonem, hřebíčkem, koriandrem, chilli, kmínem, muškátovým ořechem a kurkurmou.

Na závěr jsme měli směs marockých sladkostí, o kterých raději psát nebudu, protože už teď se mi opět sbíhají sliny :) .

Tradičním horkým nápojem tu není káva, jak by se dalo předpokládat, ale typický silný zelený čaj s mátou, obvykle hodně slazený třtinou. Příprava zdejšího mátového čaje je doslova obřad nad obřady. Hodně mi to přípomíná kladení důrazu na přípravu italského picola, které, jak jsem pochopil, chutná pouze tehdy, je-li použito správné množství správně namleté kávy v poměru s vodou, tlakem v presovači a teplotou vody, pakliže ale káva byla pražena po určitou dobu a namletá je jen tak či onak hrubě či jemně.
Pití zdejšího lahodného čaje je důležitým každodenním rituálem - do kaváren se zde nechodí na latte nebo capucino, nýbrž na mátový čaj. Při nalévání čaje do skleniček jde také o jistý rituál - čaj se nalévá z výšky, aby se ve sklenici vytvořily korálky z bublinek a pak je to teprve ten správně naservírovaný nápoj, který můžete začít pít :) Většina obsluhujících z tohoto obřadu dělá opravdu show, která by se dala přirovnat k barmanským akrobacím se sklenicemi a lahvemi alkoholu. Divím se, že se tu nepořádají rovnou nějaké turnaje v nalévání mátového čaje do sklenic :)

Letiště Marakeš Menara aneb v kódech RAK

Jeden člen štábu se mě přišel v 17:30 zeptat, jestli letadlo, které mělo na marakešské letiště sednout v 17:25 přiletělo včas a nebo mělo zpoždění। Tím měl přiletět nějaký známý právě toho člověka, co se mě na to přišel ptát.

Takže - vytáčím číslo a volám informace na letišti Menara v Marakeši. Někdo to zvedne, mluví jen arabsky, já se snažím francouzsky zeptat, jestli dotyčný mluví anglicky, přičemž se dozvídám, že mluví sice anglicky, ale nemá přistup k počítači, a že je to jediná osoba, co hovoří v tuto směnu na letišti anglicky. Takže mi tahle osoba vysvětluje, že musí teď položit sluchátko a jít se podívat někam, kde je někdo u počítače a zjistit status toho patřičného letu. Tak čekám, čekám, stále čekám, až po asi 5 minutách přijde zpátky k telefonu a ptá se mě znovu na všechny detaily letu - odkud to letí, v kolik to mělo sednout a jaký je číslo letu. Tak to celý znovu vypapouškuju, on mi opět vysvětlí celou tu situaci jak se musí jít někam podívat, jak nemá ten přístup k počítači a jak je to jediná osoba mluvící anglicky na celém letišti v tu danou směnu. Já ho ujištuji, že to chápu, a že si jeho vstřícného a laskavého přístupu velice cením. Po dalších asi pěti minutách, kdy už mám spocené ucho a kdy i dotyčný člen štábu, co mě přišel požádat o jednoduchou laskavost, začíná lehce podupávat nohou, se k telefonu vrací moje letištní anglicky mluvící marocká spojka, a s překvapením se mě ptá, jestli jsem si jistý, že volám na správné letiště, že volám na letiště v Marakeši, a jestli jsem třeba nechtěl volat letiště v Casablance. Tak spojku ujišťuji, že opravdu chci volat a volám správně letiště Menara v Marakeši. To už mi ale začínají blikat před očima mžitky a ztrácím trpělivost. Opět jsem tedy spojkou ujištěn, že se podívá, ale že musí odejít, protože nemá přístup k počítači a že je jediná anglicky mluvící osoba toho času na letišti na dané směně.
To už je asi 17:55. Rozhoduji se, jestli to celé nevzdát. Letiště není tak daleko od kanceláří, jen asi 10 minut jízdy. NAČEŽ - do dveří za mými zády vchází osoba, která na tom letu byla a kvůli které celou tu telefonickou eskapádu podnikám - vchází a zdraví “nazdáááár, tak jsem tady”.
Tak já si počkám, až přijde znovu k telefonu moje letištní marocká spojka, a když se mi ohlásil, že už našel počítač, ale že teď tam nikdo není, a že tedy musím ještě chvilku počkat, až někdo přijde a bude se moct podívat, tak jsem mu s radostí oznámil, že už to hledat nemusí, že mu naopak teď já můžu potvrdit, že to letadlo sedlo o pět minut dřív.

Začíná mě to tu dost bavit :))

A jéééje ...

A jéééje, mě už se asi fakt uvařil mozek...
Je sobota, jsme v práci, a já mám dneska potvrzené, že mám zajistit letenky pro Sira Bena Kingsleyho a jeho asistenta - Todda Hofackera. :)))

Přichází ke mě ke stolu Donald (koordinátor produkce) a říká mi, že mám zabukovat letenky pro Kingsleyho a jeho asistenta.
Ptám se: “a odkud poletí, to víme? Londýn? Nebo něco jinýho?”
Donald říká: “nevíme... ale zavolej Hofackera a zjisti to”
Přičemž já nikdy doposud o jeho asistentovi a jeho jméně neslyšel. Takže se ptám “kterýmu “fuckerovi” mám zavolat, načež Donald znejistí, dívá se na mě jako že jsem asi úplnej blázen a znovu mi zopakuje “zavolej panu Hofackerovi, asistentovi Bena Kingsleyho” ...

To bude asi fakt tím horkem :) nebo co....

Cestování po městě

Za tu krátkou chvíli, co tu jsem, jsem si stačil všimnout, že stejně tak jako u nás i tady funguje zaručeně ranní a večerní dopravní špička. S tím rozdílem však, že večerní znamená od 19 hodin do půlnoci, kdy asi každý, kdo má nějaký povoz, se rozhodne vyjet do ulic a třeba se i jen tak projet. Přeci jen už venkovní teplota dosahuje dýchatelných 30 C v podvečer, takže se dá vyjet na kafe nebo za kámošema nebo prostě jen tak někam. Jak jsem už předeslal, v Marakeši to vypadá jako v malé Číně - kdo může, tak jede buď na kole nebo na mopedu. A takových je tu skutečně ohromné množství. Na mopedech tu jezdí nejlépe rovnou celé rodiny, nebo jejich části - nejčastější jev je dítě v přední části mopedu, pomáhá řídit, hlava rodiny otec sedí na sedle a ovládá základní páky mopedu, aby vůbec mohli jet, a na nosiči manželka. Dost často je vidět i mezi otcem a manželkou ještě vecpaný buď nákup, nebo něco do bytu, nebo rovnou další dítě. Pokud mají ženy silné nohy, můžou na každé noze unést ještě vždy po jedno dítěti, nebo na jedné dítě, na druhé nákup, či opět nějaké doplňky do bytu. Běžné je tu vidět na mopedu jednu i hned několik žen jak se přes nejrušnější křižovatky a dopravní uzly dokážou sesynchronizovat s další pojíždějící motorkou a zvolí si stejnoměrnou rychlost a vybavují se za jízdy. O tom je taky arabská příslovečná “lenivost” - hlavně neztrácet čas zbytečnostmi a co nejvíce zefektivnit čas strávený na cestách. Jednou takhle cestou z práce jsem se opět nestačil divit, a opět mě to pobavilo. Přijíždíme ke kruhovému objezdu, kde jsme v našem směru jízdy měli semafor. Už to samo o sobě mě vyvedlo z letargie a probudilo mou pozornost. Máme čerstvě červenou a řidič zastavuje těsně za semaforem. Možná proto tu také mají semafory nejen nasměrované po směru jízdy, ale zároveň i z boku, aby právě takovým, jako jsme my s našim místním řidičem, se dalo lehce a bez námahy dojet do nejzažšího bodu křižovatky a mít stále pod kontrolou dopravní signalizaci. Rozhlížím se po kruhovém objezdu a vidím, že na ani jednom z dalších vjezdů do něj nejsou semafory, takže dopravní ruch si žije nadále svým životem, jen my z našeho příjezdu stojíme jak píky. Není tam ani žádný přechod pro chodce, kvůli kterému bychom třeba zastavili. Oranžová barva na semaforu sice je, ale ta se nestihne ani rozsvítit, protože ji okamžitě vystřídá zelená a my se s troubením a řidičovými posunky rukou vytaženou z okénka ven vrháme do proudícího kruhového objezdu, kam nás samozřejmě nechce nikdo vpustit, protože jsme vetřelci z tý ulice, která má semafor. Nějak se tam ale prodíráme a po nepopsatelným chaosu klaksonů, přebíhajících chodců a koňských spřežení se prodíráme do ulice, která vede k hotelu. Dále jsem si všiml, že tady se zásadně přecházejí silnice mimo přechody pro chodce, kterých je tu vlastně i možná právě z toho důvodu velice málo. A nejvíce chodců uvidíte právě na těch nejrušnějších dopravních křižovatkách.

Druhý den - stále vedro

Tady je takový horko přes den, že když vylezu ven s nehořící cigaretou, tak mám pocit, že se mi sama zapálí ...

V kanceláři máme sice klimatizaci, ale ta to stačí vychladit na v místních poměrech snesitelných
30 C, takže si vlastně libujeme v chládku.

První den - cesta do kanclu a budova kanceláří

Hned první den způsobuji chaos :))

Mám pick-up v 7:45 a jede se mnou nějaká Jasmine, kterou ještě neznám.
Stojím před hotelem nastoupenej včas, dokonce o pět minut drív. Stojí tam hromada mikrobusů a marockých řidičů, co mají nakládat štáb. Je to zároveň první natáčení den “Prince of Persia”, takže se auty rozvážíme na různá místa, někdo na plac (hodinu a půl do hor za město) a někdo do kanclu. Mezi kancelářské patřím já, takže to budu mít údajně jen asi 15 minut jízdy autem. Ze všech těch aut, co tam stojí, jsme tedy jediný vůz, který pojede do kanclu.

Asi vypadám opět dost zoufale, možná jsem si zapomněl sundat masku z předchozího dne cestování letadlem. Přibíhá ke mě maročan a ptá se mě jestli nejsem Richard Groove, kterého má naložit a odvézt. Tak mu vylekaně, ale pořád s klidem odpovídám, že nejsem Richard, že jsem ten a ten, a že jedu do produkce. Zvolil jsem pomalou, srozumitelnou anglictinu. Maročan poté, co jsem na něho promluvil více jak tři slova, totálně zazmatkuje a nutí mě k němu do auta. Já se zdráhám a stále pomaleji zdůrazňuji, že nejsem Richard Groove, a že tu čekám na jiný auto, a že jedu do produkce společně s Jasmine. Ten chudák si vůbec neví rady, protože mu nechci jednoduše nastoupit do auta, nehodlám změnit identitu na Richarda Groove, a ke všemu na něj stále hovořím více jak třemi slovy v řeči, ve které se ztrácí - on má přece za úkol naložit a odvézt a já mu to takhle kazím. Školní a dost lámanou francouzštinou se mu tedy snažím znovu objasnit, oč mi vlastně jde. Čemuž krásně porozuměl, udělal mi tím velkou radost. Ale jen na chvíli. Druhá fáze spočívala v tom, že se mi snažil znovu pomoct (všechna čest) a začíná někam telefonovat. Arabština mi hodně připomíná “chrchlání”, takže když hovoří, říkám, že chrchlají. Někam tedy telefonuje, já se pomalu vzdaluji z jeho dosahu za jeho zády, abych unikl ze spárů šílence a chci si najít svůj minivan sám. Jdu tedy k vozovému parku před hotelem. Přichází mi naproti maročan, který říká “Hi I’m Ahmed....” (jiný Ahmed než co mě vezl z Casa do Marakeše den před tím). V tom samém okamžiku přibíhá první Maročan a huláká na tohohle Ahmeda, že mě má odvézt. Takže Ahmed mě odvádí k minivanu a já mu ještě cestou stačím pomalu francouzsky říct, že je ale nutné počkat ještě na Jasmine, která přijde každou chvíli, a že ta jede s námi také. První Maročan ale stále pokračuje v telefonátu, načež se ještě znovu zeptá Ahmeda něco v arabštině, ale je z toho srozumitelné, že si ujasňuje jméno toho chlápka “Ahmed nebo Ahmeaziz!!??” Ten mu odpoví, že Ahmedaziz a pak asi něco říká jako že mu ale běžně říkávají Ahmed. Já stále netuším, co se to tam vlastně pořádně děje :)), ale začínám pociťovat, že mě ten chaos docela začíná bavit. Sbíhá se zbytek řidičů k Ahmedovi, jakoby ho začínají bránit, tamten první na ně na všechny křičí, já se stahuji do ústraní. Přitom jde v důsledku jen vlastně o to, že moje auto tam ještě není, a že já jsem si dovolil přijít o pár minut dřív. To vlastně asi vyvolalo ten celý chaos. Nakonec přijel náš minivan, přišla i Jasmine, nasedáme a odjíždíme.

Kanceláře jsou tu na dost slušný úrovni, až jsem se překvapil jejich sofistikovaností. Mnohé věci, kterých usilovně se snažíme třeba dostát na Barrandově, tu fungují s naprostou samozřejmostí.

Přílet do Maroka aneb v kódech PRG-CDG-CMN

Do Maroka jsem se dostal po strastiplné cestě letadlem z Prahy s přestupem v Paříži Charles de Gaulle. Celá cesta od zamčení dveří v Osadní 6, mém posledním místě pobytu v Praze, do otevření dveří hotelového pokoje číslo 137 v Le Meridien v Marakeši ubělo přesných 12 hodin a 10 minut strávených na cestě.

Na itineráři k letence jsem si přečetl, že k přestupu mezi terminály na Charles de Gaulle mám hodinu a dvacet minut času. Zavazadlo jsem si nechal odbavit až do Casablancy, protože jsem měl tu možnost, což jsem při samotném přestupu v Paříži velice uvítal. S přestupem na Charles de Gaulle jsem měl poměrně dost práce :) Nejprve jsme po přistání jeli ještě asi 20 minut letadlem po letišti CDG zaparkovat - přejížděli jsme po různých nadjezdech nad dálnicemi a rychlodráhy pro TGV. Když jsme konečně zaparkovali, odvezl nás autobus k terminálu E. Čekal mě přechod do terminálu F. Přeběhl jsem snad úplně celé letiště, protože přestup mezi terminály E a F neznamená krátkou štreku, jak by se na první pohled zdálo ze vzdálenosti písmen mezi sebou v abecedě, ale pochod Praha - Prčice. Když jsem ve 12:15 doběhl uřícenej do terminálu F, v době, kdy měl začít nástup na palubu letadla do Casablancy, zjistil jsem, že je přede mnou fronta dlouhá ve čtyřech proudech asi kilometr. Rozhodl jsem se nevzdát se, využil vytřeštěného výrazu po samotném běhu terminály, přidal jsem ještě na výrazovosti, vytřeštil víc oči, došel k security point, kde můj výraz zabral a zapůsobil tak, že mě patřičná osoba ze security pointu odvedla k nějaké mnohem kratší frontě, která se pohybovala kupředu mnohem rychleji než zbývající dva nekonečné proudy davů, které jsem měl někde daleko v zádech. Ve 12:45, když jsem se procpal celní, pasovou a rentgenovou kontrolou, vybíhám rychlostí blesku k mému gatu, ze kterého probíhá nástup na palubu. To ovšem neznamená, že rovnou do letadla, nýbrž se opět spouštím do autobusu - asi budeme mít zpoždění, protože už máme dávno rolovat na odlet (podle času), a my teprve ještě nastupujeme do autobusu. Odjeli jsme k nástupu do letadla - a k mému obrovskému údivu, ale zároveň i zklamání, jedeme celou tu cestu zpět a dokonce objíždíme i letoun, kterým jsem přistál. Jedem dál, stále dál, pořád dál, až jsem si na chvilku pomyslel, že možná letíme z jiného letiště a tam že nás vezou... Pak jsem si už po svém představil jak jedeme místo letadlem do Casablancy autobusem, a že nás už vezou k trajektu. Nakonec to řidič zaparkoval k nějakýmu letadlu Air France, kam nás vykopali. Než se všichni usadili, srovnali, než dovezli ještě poslední várku cestujících, tak jsme měli hodinu zpoždění.

V Casa (Casablance) na mě čekal Ahmed. V příletové hale bylo asi tisíc jiných arabů, čekajích na někoho. Je fakt, že letadlem se mnou letělo hodně asi francouzských maročanů, soudě třeba i podle mého souseda z letadla, který nesl arabské jméno i vzhled, ale pas měl francouzský (to vím proto, že jsme vyplňovali imigrační papíry na palubě a on si vytahoval francouzský pas - a půjčoval mi propisku, takže jsem si toho všiml). Ahmed mi pak cestou k autu vyprávěl, jak podle nějaké rodinné tradice, kdykoliv se domů vrací rodinný příslušník z cest, uvítá ho vždy celá rodina. Což tady znamenalo, že ke každému pasažérovi z našeho letadla přišlo naproti minimálně 10 členů rodiny. Vynásobeno 140 pasažéry letadla a máme hned narvanou halu.

Otevřely se dveře haly a ovanulo mě “nepříjemných” 35 C (přečteno z venkovního teploměru před halou). Pozor, odlétal jsem před pár hodinami z místa, kde ráno bylo svěžích 14 C, přestupoval v místě, kde bylo příjemných 20 C. Ahmed ještě přidal a říkal “a bude hůř, uvidíš”. Samozřejmě, že parkoval nejdál, co to šlo od příletové haly, takže jsme kráčeli a kráčeli a kráčeli a mě už to bylo jedno.

Cestou k autu jsem se dozvěděl právě o tom rodinném uvítacím zvyku, pak jsem ještě z Ahmeda vydoloval, že do Marakeše nás čeká dobrých 250 km po dálnici (prý nové), a že to ale potrvá tak tři hodiny, protože Ahmed nechce přijít o papíry a jezdí podle pravidel. Pak jsem si poslech několik souvislých pochval na Prahu a její úchvatnou krásu, a pak už jsem seděl v autě. Nefunguje klimatizace, Ahmed se omlouvá, takže otvírám všechna okénka, chci si svlíknout úplně všechno, co mám na sobě a vlézt někam do vody. V autě je asi 50 C a já jen s nostalgií vzpomínám na chladnou místnost bikram jógy, která mívá pouhých 42 C. Vyjíždíme, vzduch se rozhýbe, provětrá, aspoň nějaký pohyb vzduchu, když už ne nic chladnějšího. Vyjíždíme na dálnici a těsně za Casablancou se z nějakého záhadného důvodu rozběhla klimoška - že by Allah vyslyšel mé prosby??

Jediné, co jsem ještě stačil zjistit od Ahmeda, bylo to, že pojedeme vnitrozemím. Pak si nasadil headset na hlavu a začal telefonovat. Tím také skončila veškerá komunikace s Ahmedem. Až do Marakeše, skutečně 3 hodiny jízdy, Ahmed s někým telefonoval. Byla to stále jedna a tatáž osoba, soudě podle toho, že nepřestal mluvit. Nebo se tam na druhé straně u telefonu střídala třeba celá rodina? Těžko říct, ale je neuvěřitelné, o čem si dokáže člověk tři hodiny povídat. Kdyby to bylo večer, tak si řeknu, že vyprávi dítěti před spaním pohádky, ale tohle bylo odpoledne a podvečer.
Ahmed se v Marakeši asi vykecal ze všech svých sil, takže přestal telefonovat a jal se soustředit na městský dopravní chaos.

Město mě překvapilo už od vjezdu něčím zvláštním - jednotnou oranžovo-cihlově červenou barvou staveb. Ahmed mi vysvětluje, že to je prakticky z důvodu toho, že tady neustále jen celý dny svíti slunce, a právě aby nebolely oči z toho odrazu slunečních paprsků, tak budovy mají fasády načervenale cihlovou barvu. A je fakt, že od toho tak nebolí oči, jako kdyby fasádu domů krášlila bílá barva.

Pak se ještě rychle dozvídám, že Marakeš má asi 1,5 miliónu obyvatel, že je to bývalé královské město, že je to jediné město v Maroku, kde se nejvíc jezdí na mopedech a motorkách a na kolech, čehož jsem osobně skutečně svědkem každý den od mého příjezdu.

Přijíždíme k hotelu Le Meridien N’Fis v residenční čtvrti Marakeše. Ubytovávám se a je 20 hodin a 10 minut místního času. V Maroku je oproti našemu času minus 1 hodina.

Na teploměru před hotelem jsem si ještě stačil všimnout, že rtuť dosahuje 44 C - což jen potvrzuje Ahmedova slova, že “bude ještě hůř”.