Na itineráři k letence jsem si přečetl, že k přestupu mezi terminály na Charles de Gaulle mám hodinu a dvacet minut času. Zavazadlo jsem si nechal odbavit až do Casablancy, protože jsem měl tu možnost, což jsem při samotném přestupu v Paříži velice uvítal. S přestupem na Charles de Gaulle jsem měl poměrně dost práce :) Nejprve jsme po přistání jeli ještě asi 20 minut letadlem po letišti CDG zaparkovat - přejížděli jsme po různých nadjezdech nad dálnicemi a rychlodráhy pro TGV. Když jsme konečně zaparkovali, odvezl nás autobus k terminálu E. Čekal mě přechod do terminálu F. Přeběhl jsem snad úplně celé letiště, protože přestup mezi terminály E a F neznamená krátkou štreku, jak by se na první pohled zdálo ze vzdálenosti písmen mezi sebou v abecedě, ale pochod Praha - Prčice. Když jsem ve 12:15 doběhl uřícenej do terminálu F, v době, kdy měl začít nástup na palubu letadla do Casablancy, zjistil jsem, že je přede mnou fronta dlouhá ve čtyřech proudech asi kilometr. Rozhodl jsem se nevzdát se, využil vytřeštěného výrazu po samotném běhu terminály, přidal jsem ještě na výrazovosti, vytřeštil víc oči, došel k security point, kde můj výraz zabral a zapůsobil tak, že mě patřičná osoba ze security pointu odvedla k nějaké mnohem kratší frontě, která se pohybovala kupředu mnohem rychleji než zbývající dva nekonečné proudy davů, které jsem měl někde daleko v zádech. Ve 12:45, když jsem se procpal celní, pasovou a rentgenovou kontrolou, vybíhám rychlostí blesku k mému gatu, ze kterého probíhá nástup na palubu. To ovšem neznamená, že rovnou do letadla, nýbrž se opět spouštím do autobusu - asi budeme mít zpoždění, protože už máme dávno rolovat na odlet (podle času), a my teprve ještě nastupujeme do autobusu. Odjeli jsme k nástupu do letadla - a k mému obrovskému údivu, ale zároveň i zklamání, jedeme celou tu cestu zpět a dokonce objíždíme i letoun, kterým jsem přistál. Jedem dál, stále dál, pořád dál, až jsem si na chvilku pomyslel, že možná letíme z jiného letiště a tam že nás vezou... Pak jsem si už po svém představil jak jedeme místo letadlem do Casablancy autobusem, a že nás už vezou k trajektu. Nakonec to řidič zaparkoval k nějakýmu letadlu Air France, kam nás vykopali. Než se všichni usadili, srovnali, než dovezli ještě poslední várku cestujících, tak jsme měli hodinu zpoždění.
V Casa (Casablance) na mě čekal Ahmed. V příletové hale bylo asi tisíc jiných arabů, čekajích na někoho. Je fakt, že letadlem se mnou letělo hodně asi francouzských maročanů, soudě třeba i podle mého souseda z letadla, který nesl arabské jméno i vzhled, ale pas měl francouzský (to vím proto, že jsme vyplňovali imigrační papíry na palubě a on si vytahoval francouzský pas - a půjčoval mi propisku, takže jsem si toho všiml). Ahmed mi pak cestou k autu vyprávěl, jak podle nějaké rodinné tradice, kdykoliv se domů vrací rodinný příslušník z cest, uvítá ho vždy celá rodina. Což tady znamenalo, že ke každému pasažérovi z našeho letadla přišlo naproti minimálně 10 členů rodiny. Vynásobeno 140 pasažéry letadla a máme hned narvanou halu.
Otevřely se dveře haly a ovanulo mě “nepříjemných” 35 C (přečteno z venkovního teploměru před halou). Pozor, odlétal jsem před pár hodinami z místa, kde ráno bylo svěžích 14 C, přestupoval v místě, kde bylo příjemných 20 C. Ahmed ještě přidal a říkal “a bude hůř, uvidíš”. Samozřejmě, že parkoval nejdál, co to šlo od příletové haly, takže jsme kráčeli a kráčeli a kráčeli a mě už to bylo jedno.
Cestou k autu jsem se dozvěděl právě o tom rodinném uvítacím zvyku, pak jsem ještě z Ahmeda vydoloval, že do Marakeše nás čeká dobrých 250 km po dálnici (prý nové), a že to ale potrvá tak tři hodiny, protože Ahmed nechce přijít o papíry a jezdí podle pravidel. Pak jsem si poslech několik souvislých pochval na Prahu a její úchvatnou krásu, a pak už jsem seděl v autě. Nefunguje klimatizace, Ahmed se omlouvá, takže otvírám všechna okénka, chci si svlíknout úplně všechno, co mám na sobě a vlézt někam do vody. V autě je asi 50 C a já jen s nostalgií vzpomínám na chladnou místnost bikram jógy, která mívá pouhých 42 C. Vyjíždíme, vzduch se rozhýbe, provětrá, aspoň nějaký pohyb vzduchu, když už ne nic chladnějšího. Vyjíždíme na dálnici a těsně za Casablancou se z nějakého záhadného důvodu rozběhla klimoška - že by Allah vyslyšel mé prosby??
Jediné, co jsem ještě stačil zjistit od Ahmeda, bylo to, že pojedeme vnitrozemím. Pak si nasadil headset na hlavu a začal telefonovat. Tím také skončila veškerá komunikace s Ahmedem. Až do Marakeše, skutečně 3 hodiny jízdy, Ahmed s někým telefonoval. Byla to stále jedna a tatáž osoba, soudě podle toho, že nepřestal mluvit. Nebo se tam na druhé straně u telefonu střídala třeba celá rodina? Těžko říct, ale je neuvěřitelné, o čem si dokáže člověk tři hodiny povídat. Kdyby to bylo večer, tak si řeknu, že vyprávi dítěti před spaním pohádky, ale tohle bylo odpoledne a podvečer.
Ahmed se v Marakeši asi vykecal ze všech svých sil, takže přestal telefonovat a jal se soustředit na městský dopravní chaos.
Město mě překvapilo už od vjezdu něčím zvláštním - jednotnou oranžovo-cihlově červenou barvou staveb. Ahmed mi vysvětluje, že to je prakticky z důvodu toho, že tady neustále jen celý dny svíti slunce, a právě aby nebolely oči z toho odrazu slunečních paprsků, tak budovy mají fasády načervenale cihlovou barvu. A je fakt, že od toho tak nebolí oči, jako kdyby fasádu domů krášlila bílá barva.
Pak se ještě rychle dozvídám, že Marakeš má asi 1,5 miliónu obyvatel, že je to bývalé královské město, že je to jediné město v Maroku, kde se nejvíc jezdí na mopedech a motorkách a na kolech, čehož jsem osobně skutečně svědkem každý den od mého příjezdu.
Přijíždíme k hotelu Le Meridien N’Fis v residenční čtvrti Marakeše. Ubytovávám se a je 20 hodin a 10 minut místního času. V Maroku je oproti našemu času minus 1 hodina.
Na teploměru před hotelem jsem si ještě stačil všimnout, že rtuť dosahuje 44 C - což jen potvrzuje Ahmedova slova, že “bude ještě hůř”.
