pátek 25. července 2008

Cestování po městě

Za tu krátkou chvíli, co tu jsem, jsem si stačil všimnout, že stejně tak jako u nás i tady funguje zaručeně ranní a večerní dopravní špička. S tím rozdílem však, že večerní znamená od 19 hodin do půlnoci, kdy asi každý, kdo má nějaký povoz, se rozhodne vyjet do ulic a třeba se i jen tak projet. Přeci jen už venkovní teplota dosahuje dýchatelných 30 C v podvečer, takže se dá vyjet na kafe nebo za kámošema nebo prostě jen tak někam. Jak jsem už předeslal, v Marakeši to vypadá jako v malé Číně - kdo může, tak jede buď na kole nebo na mopedu. A takových je tu skutečně ohromné množství. Na mopedech tu jezdí nejlépe rovnou celé rodiny, nebo jejich části - nejčastější jev je dítě v přední části mopedu, pomáhá řídit, hlava rodiny otec sedí na sedle a ovládá základní páky mopedu, aby vůbec mohli jet, a na nosiči manželka. Dost často je vidět i mezi otcem a manželkou ještě vecpaný buď nákup, nebo něco do bytu, nebo rovnou další dítě. Pokud mají ženy silné nohy, můžou na každé noze unést ještě vždy po jedno dítěti, nebo na jedné dítě, na druhé nákup, či opět nějaké doplňky do bytu. Běžné je tu vidět na mopedu jednu i hned několik žen jak se přes nejrušnější křižovatky a dopravní uzly dokážou sesynchronizovat s další pojíždějící motorkou a zvolí si stejnoměrnou rychlost a vybavují se za jízdy. O tom je taky arabská příslovečná “lenivost” - hlavně neztrácet čas zbytečnostmi a co nejvíce zefektivnit čas strávený na cestách. Jednou takhle cestou z práce jsem se opět nestačil divit, a opět mě to pobavilo. Přijíždíme ke kruhovému objezdu, kde jsme v našem směru jízdy měli semafor. Už to samo o sobě mě vyvedlo z letargie a probudilo mou pozornost. Máme čerstvě červenou a řidič zastavuje těsně za semaforem. Možná proto tu také mají semafory nejen nasměrované po směru jízdy, ale zároveň i z boku, aby právě takovým, jako jsme my s našim místním řidičem, se dalo lehce a bez námahy dojet do nejzažšího bodu křižovatky a mít stále pod kontrolou dopravní signalizaci. Rozhlížím se po kruhovém objezdu a vidím, že na ani jednom z dalších vjezdů do něj nejsou semafory, takže dopravní ruch si žije nadále svým životem, jen my z našeho příjezdu stojíme jak píky. Není tam ani žádný přechod pro chodce, kvůli kterému bychom třeba zastavili. Oranžová barva na semaforu sice je, ale ta se nestihne ani rozsvítit, protože ji okamžitě vystřídá zelená a my se s troubením a řidičovými posunky rukou vytaženou z okénka ven vrháme do proudícího kruhového objezdu, kam nás samozřejmě nechce nikdo vpustit, protože jsme vetřelci z tý ulice, která má semafor. Nějak se tam ale prodíráme a po nepopsatelným chaosu klaksonů, přebíhajících chodců a koňských spřežení se prodíráme do ulice, která vede k hotelu. Dále jsem si všiml, že tady se zásadně přecházejí silnice mimo přechody pro chodce, kterých je tu vlastně i možná právě z toho důvodu velice málo. A nejvíce chodců uvidíte právě na těch nejrušnějších dopravních křižovatkách.