Doprava

• Semafory

Už jsem předeslal v minulém blogu, že semafory tu mají zvláštní význam oproti evropskému pojetí. Mají za úkol spíš přibrzdit jezdce, ale určitě ne je úplně zastavit. Pokud svítí zelená a má naskočit červená pro přibrždění dopravy, naskakuje po zelené oranžová, která má poměrně dlouhý interval, asi aby měl jezdec možnost přibrzdit nebo naopak ještě spíš šlápnout na plyn a dojet provoz. V opačném případě, když má po červené naskočit zelená, děje se tak bez mezistupně oranžové - zelená naskočí ihned, což v praxi znamená, že všichni účastníci provozu začnou troubit na povozy před sebou, protože je potřeba na sebe patřičně upozornit.

Velmi častým jevem je i to, že když je na semaforu červená, ale přitom se na křižovatce zrovna nic neděje a prakticky je možné pokračovat bez problémů v jízdě, řidič šlápne na plyn a bez ohledu na červenou pokračuje dál křižovatkou po svém směru jízdy.

• Pravidlo pravé ruky?

Teoreticky tu prý existuje pravidlo pravé ruky, tedy přednosti zprava - ovšem v praxi to spíš nefunguje, protože k přibrždění sice dochází, ale pakliže jezdec vpravo nezareaguje patřičně svižně, je smeten proudem zleva projíždějících povozů.
Termínu povoz používám záměrně, protože tady se na komunikacích jezdí koňmo, na povozech tažených osly nebo se tu dá vést i nějaká ta koza na provazu a podobně. O mopedech to platí také. Cyklisty nevyjímaje.

• Pruhy na silnicích

Ty tu sice existují, jsou však sotva viditelné, a vlastně spíš nemají za úkol oddělovat jednotlivé pruhy od sebe, ale spíše jsou tu pro “zábavu” řidičů, kteří si trénují, jestli umí řídit povoz tak, že se trefí přesně na prostředek čáry. Z dvouproudých poměrně širokých bulvárů se tak stávají krásně průjezdné čtyřproudé komunikace.
Pokud vedete kolo nebo nepojízdnou motorku, je nejlépe zvolit si chůzi v protisměru, aby si vás účastníci provozu lépe všimli a mohli se vám vyhnout = v případě, že byste vedli nepojízdné kolo či moped po směru jízdy, může se stát, že vás okolní projíždějící smete z vozovky.

• Kruhové objezdy

zde neplatí už vůbec žádná pravidla = snad jen jedno, kdo dřív a rychleji vjede, vyhrává a pokračuje v jízdě.

• Klakson

Vozy bey klaksonu by se v Maroku asi jen těžko prodávaly. Troubí se tu v různých situacích = buď upozorňujete povoz před sebou, že jste za ním a hodláte předjíždět. Troubíte vždy, když chcete, aby vás vůz před vámi pustil, nevjížděl vám do cesty, pokud se tak stane, opět se troubí a lá “co sis to dovolil vjet mi do cesty”, což většinou doprovázejí posunky rukou řidiče vytaženou z okénka, případně prá prohozených slov jejichž překlad raději ani nechci znát (soudě podle reakce zúčastněné protistrany).

• Tradice?

Možná to patří mezi zakotvené tradice - řidiči, kteří se potkají náhodou cestou a znají se jakkoliv navzájem, se zařadí vedle sebe tak, aby mohli prohovořit několik zdovřilostních vět, naprosto bez ohledu na to, koho v autě vezou.

• Policie

Policie při řízení dopravy je tu jen jako vtipný doplněk dopravního provozu. Obvykle zapříčiní zvýšenou nervozitu účastníků provozu tím, že jim do jinak zaběhnutého rituálu jízdy vnáší řád a tím pádem chaos a zmatek.
Respekt z policie, ne však z té dopravní, je tu ovšem obrovský na druhou stranu a dalo by se říct, že je tento stát spíš policejním státem.

Celkově by se to dalo shrnout do jednoho slova - N’SHALLAH :)

Maroko kulinářské

Dneska jsme byli pozvaní na večeři do jednoho marockého riádu. Není to vlastně úplně typický riád, na který můžete narazit kdekoliv v Maroku – tenhle je vyjímečný hlavně svým majitelem, respektive majitelkou. Tou je princezna Henriette von Bohlen und Halbach, která většinu času tráví v Rakousku a proto vilu (riád) pronajímá hostům.

Residence, i když v marockém slovníku často naleznete spíš výraz „riad“, je postavena asi 8 km severozápadně od Mediny, v bývalé tuarecké oáze. Riad nese i své jméno - „Bled Targui“. Na vzhledu vily se podíleli francouzský architekt Robert Gerofi a americký architekt Donald Nardon. Vila je dvoupatrová, přičemž ale druhé patro tvoří jen salónek s přístřeškem a zbytek je přetvořen do střešní zahrady, tzv. „minzah“. V přízemí je několik pokojů s koupelnami, haly pro relaxaci, dvě pracovny, verandy, a nechybí tu samozřejmě tradiční lázně „hammam“.
Vilu obklopuje rozlehlá vzrostlá velmi pečlivě udržovaná zahrada s fontánami a bazénem – to je v tomto případě asi samozřejmost.

Riad رياض je tradiční marocký dům nebo palác s vnitrním patiem nebo rovnou celou zahradou. Název pochází z arabského slova “ryad”, tedy zahrada. Dům či palác je obvykle postaven tak, aby jeho okolní zdi chránily vnitřní prostranství a to mohlo skýtat oázu klidu a pohody - dalo by se to asi nazvat “nádvořím” domu, které je tvořeno vzrostlou zahradou nebo fontánou. Vlatně to může vzbuzovat dojem, že se jedná o jakousi pevnost, ve které se můžete skrýt před okolním rumrajem a chaosem. Z mnohých riadu jsou teď hotely nebo restaurace, které právě díky své kompozici nabízejí hostům klid a pohodu v jinak docela rušných městech.

Náš pán domu nás pohostil výtečnými jídly - marockou polévkou harira, která se jí hlavně v době ramadánu, potom jsmě měli vegetariánský kuskus, a kdo chtěl, tak si mohl ještě vybrat buď z kuřecího nebo jehněčího tajine.

Harira je vlastně hustý vývar z jehněčího masa, se zeleninou a hráškem. Dochucuje se čerstvě vymačkanou citrónovou šťávou a jí se horká.

Kuskus asi není nutné popisovat - to je zaručená lahůdka.

Ale asi největším favoritem večera byl jehněčí tajine طاجين se sušenými švestkami a mandlemi.
Jídlo se přpravuje v keramické nádobě zvláštního tvaru - a je k tomu zapotřebí i buď již předem vyrobenou tajine pastu nebo si ji namíchát z různých druhů koření a oleje. Maso se v nádobě uvaří doměkka. Maso se použije buď kuřecí nebo jehněčí. Jehněčí varianta bývá obvykle doplněna o sušené švestky, mandle a v některých případech o čerstvé plody fíků.
Jehněčí tajine se jmenuje mrouzia, kuřecí tajine se nazývá mqualli.
Z koření se v základu počítá s využitím vanilky, šafránu, zázvoru, kurkumy, kmínu, papriky a chilli paprik. Nesmí chybět údajně nejlepší směs koření, Ras el hanout, která se používá v kuchyních severoafrických a blízkovýchodních zemí.
Ras el hanut رأس الحانوت je populární směs tvořená z desítky různých druhů koření, jež se liší oblast od oblasti. Jde pokaždé o unikát, který ctí svého pána (obchodníka s kořením), který tuto směs namíchá z toho nejlepšího koření, které na krámě má. Základní varianty počítají s kardamonem, hřebíčkem, koriandrem, chilli, kmínem, muškátovým ořechem a kurkurmou.

Na závěr jsme měli směs marockých sladkostí, o kterých raději psát nebudu, protože už teď se mi opět sbíhají sliny :) .

Tradičním horkým nápojem tu není káva, jak by se dalo předpokládat, ale typický silný zelený čaj s mátou, obvykle hodně slazený třtinou. Příprava zdejšího mátového čaje je doslova obřad nad obřady. Hodně mi to přípomíná kladení důrazu na přípravu italského picola, které, jak jsem pochopil, chutná pouze tehdy, je-li použito správné množství správně namleté kávy v poměru s vodou, tlakem v presovači a teplotou vody, pakliže ale káva byla pražena po určitou dobu a namletá je jen tak či onak hrubě či jemně.
Pití zdejšího lahodného čaje je důležitým každodenním rituálem - do kaváren se zde nechodí na latte nebo capucino, nýbrž na mátový čaj. Při nalévání čaje do skleniček jde také o jistý rituál - čaj se nalévá z výšky, aby se ve sklenici vytvořily korálky z bublinek a pak je to teprve ten správně naservírovaný nápoj, který můžete začít pít :) Většina obsluhujících z tohoto obřadu dělá opravdu show, která by se dala přirovnat k barmanským akrobacím se sklenicemi a lahvemi alkoholu. Divím se, že se tu nepořádají rovnou nějaké turnaje v nalévání mátového čaje do sklenic :)